Rumunsko-Retezat a Vilcan

Psát mě už dávno tak nebaví jako dřív, ale protože je hlava děravá a já nechci o ty krásné vzpomínky přijít, tak přeceněn si zpětně napíšu takový deník z cest po Rumunských Karpatech. Že třeba nebudete něčemu rozumět mi nevadí, protože píši hlavně pro sebe a vám dávám možnost nahlédnout do zážitků mé, zatím nejmilejší, cesty.

Jak to vlastně celé začalo? Bylo to asi někdy v zimně. Nebo už na podzim? Bratr přišel s tím, že jeho kamarád pořádá pro skautíky zájezd do Rumunska do Karpat. Prý když zbude místo, autobus nás nabere, vysadí v horách a po 8 dnech opět nabere a odveze zpět do naší kotlinky. Namlsaný Roháčem a s rostoucí chutí se toulat mimo civilizaci (alespoň tu hustou) jsem okamžitě kývl. V hospodě jsem se pak zmínil před Hankou, která byla tou představou taky nadšená, tak jsem ji přislíbil taky místo v autobuse pokud zbude.
Postupem času se zdála tahle varianta čím dál tím méně reálná, protože kapacita autobusu se zmenšovala. Celé to nakonec rozseknul bratr, který si asi 4 měsíce před odjezdem poranil koleno a bylo jasné že on ani jeho banda nepojede. To už jsme byli ale tak nažhavení, že jsme začali s Hankou hledat alternativy a další parťáky na cesty. Přibrali jsme tedy Konopa, Martina a další Hanku a začali hledat. Ani jeden z nás není zkušený horal, takže když jsem narazil na plakát cestovky Kudrna ve stejném termínu za 3100 pro študáky, bylo jasné! Jede se do pohoří Vilcan a Retezat!
Následovala dlouhá příprava, dokupování vybavení. Někdo neměl vůbec nic, tak musel nakoupit oblečení od paty k hlavě, obout nové boty a nahodit nový batoh. Já si přikoupil jen bundu, ponožky, kalhoty, karimatku a o vařič a ešus se mi postaral můj hodný bratr. Těsně před odjezdem jsme ještě řešili jídlo a než jsme se nadáli, už jsme chlastali na stromě v Lužánkách a těšili se na zítřejší odjezd. Chlastání vína na stromě a pojídání brambůrek zmiňuji z jednoho prostého důvodu. Vznikla tam totiž historka, která se táhla po celou dobu v Rumunsku a bavit nás bude asi ještě hodně dlouho Už samotné pití na stromě je velice zábavné, ale když se tam ještě začne Hanka s Tomášem přetahovat o brambůrky a štrejchnou do nestabilního Konopa, který si chudák dlouhou dobu lámal hlavu s tím jak poleze dolů… no prostě měl po problému. Sletěl ze 3m přímo na záda „Konope, řekni něco! (dlouhá pauza) Konope sakra řekni něco! (zase nic) Slezte dolů!“… mezi tím už Konop popadl dech a my se v klidu mohli začít smát. Tuto historku jsem nezapomněl říct všem hned u prvního táboráku Ještě přes hospodu jsme se konečně dostali k Hance na byt, kde jsme přespali.
V pátek (24.8.) jsme dokoupili poslední věci. Hanka koupila pláštěnku za 1200kč aby zaručila že nebude pršet (za což ji děkuji), já si koupil sušené maso Jerky (nikdy více) a už jsme šli na bus.
Cesta do Rumunska trvala zatraceně dlouho. Na toto nejsem stavěný a moc jsem to nedával. Dokud bylo světlo, koukal jsem aspoň na Maďarskou krajinu-hrozná placka. Kolem půlnoci jsme konečně dorazily do Rumunska, které není v šengenu, takže krátká prohlídka občanek a hned na hranicích zastávka na výměnu měny. Docela drsná první zkušenost s Rumunskem. U směnáren postávaly hloučky Romů, kteří se snažily vyměnit rumunský leye za eura. Moc jsem tomu nerozuměl jestli perou prachy nebo je to ňáký byznys. Po přestávce chybělo dalších 6 hodin do příjezdu k úpatí Retezatu, kde vystoupila první skupina. My jeli dál k Vilcanu další 2 hodiny. To se už ale naskýtal z okýnka zajímavější výhled. Krom všudypřítomných hor tu byla i zvláštní města. Zvláštní paneláky. Rostly z nich stromy, byl zdevastované a vypadaly trochu jinak než ty naše. Měli své kouzlo ale byly to ruiny. Zašlá sláva 80. let, kdy za totalitní vlády prezidenta na jehož jméno si nevzpomenu byly lidé z vesnic a hor přestěhováni do paneláků ve kterých neuměli žít a šoupnuti do nových továren. Tyto továrny se teď bortí pod tíhou času, elektrárna na uhlí už nepracuje protože evidentně doly nejedou. Ale vše se začíná znovu probouzet. Vzniká nový život těchto měst.

V sobotu 25.7. jsme kolem 8:00 konečně dorazili do města Lupeni k lanovce, která nám měla pomoci s prvním prudkým převýšením asi 500 výškových. Ve frontě na lanovku nás přivítal sympatický pejsek, který nedošlapoval na jednu přední nošku. Nasedám na lanovku a je pro mě obrovským překvapením když po 5min jízdy vidím psa kulhat pod prvním. Pěkně si to dává až navrch a já jen žasnu že to dal. Breb-náš průvodce mu za výkon dal patku vysočiny, což byla pro psa další motivace s námi pokračovat v toulkách.
Až všichni vyjeli šli jsme doplnit zásoby vody. Nahnali nás do restaurace, kde se pro mě konalo velké překvapení. Paní v restauraci bez problému načepovala všem 24 lidem PETky aniž by si tam někdo něco koupil. U nás nevídané. Ještě jsme si pod restaurací prohlídli medvěda v kleci a vyšli jsme vstříc pohoří Vilcan.
Hned v úvodu mě čekalo dvoje zklamání. To první byly borůvky. Obrovské lány borůvek, ale všechny pečlivě očesané místními sběrači. Druhé zklamání byly krabičky od cigaret, které lemovaly cestu. Původem od pastevců a sběračů. Začal jsem je počítat a na konci prvního dne jich bylo 24. Občas i ňáká láhev od vody…smutný pohled. Ale čím dál jsme šli, tím míň stop po civilizaci.
Po pár kilometrech jsme odbočili od pěšiny a začali šlapat vlastní cestičky borůvčím, na kterém se postupně začaly objevovat borůvky. Na civilizaci se rychle zapomnělo a byly jsme tu už jen my a hory. Krásné hory pokryté jen trávou a borůvčím, pod námi nejdřív kosodřevina, potom i les. Před sebou hřebeny, které se nám stanou domovem pro další dny. Hned první den jsme narazili na divoce se pasoucí koně. Nejprve 2 malá stáda a u tábořiště jich bylo už ke 30. K mému nevelkému nadšení obsadily pramen a já mám z koní docela respekt. Když už jsem ztratil trpělivost a začal nabírat vodu hned u hlavy jednoho koně, začal mi okusovat záda. Asi se mu líbila vypocená sůl. Mě se to ale moc nelíbilo, tak jsem ho odtlačil dál a začal znovu natáčet. Docela ve mně hrklo, když koník zadkem ke mně začal zvedat nohu. Rychle jsem se klidil, ale jen ho něco svědilo. Po dobrodružném nabírání vody jsem šel na bezpečnější sbírání borůvek. Dnešní večeře budou jáhly s borůvkami 
Pejsek stále s námi, štěkal na podezřelé příchozí z lesa, tak aspoň bude varovat před medvědem když už tady tak sockuje.
Večer rozděláváme táborák. Svobodný pocit moct si udělat ohýnek. U nás je to všude zakázané, tady můžeme. Dokonce můžeme postavit stan kde chceme a spočinout. Krásný pocit svobody. Vytahuji moji slušnou zásobu meruňky a začíná seznamování. Různorodí lidé s jednou společnou vášní. Chvíli si povídáme a jdeme spát.

Neděle 26.7.
Noc byla větrná až naháněla hrůzu. Přemýšlel jsem jestli neležíme zrovna pod suchou větví, ale strach byl zbytečný. Vítr nakonec ukolébal a já se vyspal královsky. Ráno bylo ve spacáku tak příjemně, že se nechtělo vstát. Chvíli bojuji sám se sebou než nakonec úspěšně vstávám. Vaříme si čaj, jíme něco k snídani, balíme. Před odchodem se ještě paseme na borůvkách, doplňujeme vodu a vyrážíme vstříc horám. Poučeni z předešlého dne se pečlivě mažeme, Konop na své popáleniny na krku vytahuje arafata, já si dávám klobouček. Ze začátku jdeme opět loukami, kobylky uskakují od nohou, slunce svítí, mraky nikde, krásný den v krásné zemi. Na chvíli sestupujeme do lesa abychom pak mohli opět vystoupat na louky. Potkáváme stáda ovcí s ovčáckými psi a bači. Při pauze na vyhlídkovém útesu necháváme našeho čtyřnohého společníka spát a jdeme dál svou cestou. Oběd dáváme o jednoho pramene. Většina si dává dvacet, já jdu s Martinem kouknout na jednu skálu nad námi. Krajina mě nepřestává udivovat. Vidíme opuštěné salaše, kolem kterých ještě půjdeme. Zbyl jen jeden bača s malým stádečkem ovcí. Ovcí tu prý bávalo víc. Je to škoda…krajina prý zarůstá.
Po přestávce sestupujeme prudce dolů lesem a v naší skupině se projevují první potíže. V.Hanka má zvláštní problémy s dechem pří chůzi dolů. Rozebíráme si její věci a pokračujeme dál. Po strmém stoupání se dostáváme opět na louky s krásným výhledem. Utáboříme se, večeříme a jdeme si zaházet s frisbee. Přemýšlíme nad akty v přírodě, které se nakonec uskuteční jen částečně při jednom z koupání. Najednou přiběhne Martin s Hankou, že viděli mladého medvěda. Obrovská závist v tu chvíli, ale třeba budu mít štěstí jindy.
Večer pak u ohně vytahujeme vodní dýmku a Breb nám předčítá povídky z krásné knihy Karpatské hry. Spát jdeme poměrně brzy. Už bez takového větru a opět klidný spánek. Ne tolik pro m.Hanku. Kvůli zimě moc nenaspala a do dalšího dne trochu chyběly síly.

Pondělí 27.7.
Probuzení opět do krásného dne. Jen pár mráčků. Klasika se snídaní a balením. Tentokrát jsem přibalil těžké věci v.Hanky a jí dal svoje oblečení. Tento den byl pro mě Vilcan snad nejkrásnější. Šlo se krajinou bez většího převýšení, potkali jsem baču s ovcemi, kravami. Cestu nám na chvíli zatarasili koně, aby nám v zápětí zapuzovali, vystresovali jsme jednoho baču, když jsme jeho salaš vzali z kopce útokem s tím, že by mohl prodat sýr (neměl). Dál se skupina dost natrhala a ve třech jsme šli prakticky sami krajinou po ovčích stezkách kolem soliterních stromů. Došli do údolí pod obrovský kopec, který jsme měli následující den přejít. Myslím že hranice Vilcanu a Retezatu- Malý Retezat. Dnešní den skončil brzy a bylo více času odpočinout u tábořiště. Po postavení stanů a jídle jsme se šli trochu opláchnout do potoka. Já zatím jen do půli těla. Lepší koupel nás ještě bude čekat. Tohle zatím stačilo. Pastva na borůvčí, hraní piček a házení s frisbee, další pokuřování vodnice a dalších pár povídek z Karpatských her. Při pokuřování sem si za pomoci větříku propálil karimatku, kterou se moc nepodařilo slepit. Takže po zbytek nocí jsem spal na částečně vyfouklé karimatce. Hančin problém se zimou v noci a špatným spacákem jsme pro tentokrát vyřešili tak, že její spacák šel pod nás, můj jako deka a hřáli jsme se navzájem. Na mě až moc vedro, hledal jsem si svoji polohu, takže nakonec jsem se pro změnu moc nevyspal já. Hanka to spaní ze mě asi vysála, ale mě stačí málo. Energie stále dost, zvlášť když se probudíte do dalšího překrásného dne.

Úterý 28.7.
Při balení mě opět něco překvapilo. Něco si skládám a po půl minutě se otočím a najednou za mnou stádo dvaceti koní které tam předtím nebylo. Přišli se napít k tůňce u našich stanů a čekali až odejdeme. Koně to byly drsný…pořád do sebe kopaly, kousaly se a vůbec se nešetřili.
První co nás po ránu čekalo byl jeden z nejluxusnějších výšlapů za celou dobu. Dostal jsem ohromnou chuť si dát do těla. Probudil se ve mně i trochu soupeřivý duch a i když jsem vyšel jeden z posledních na mezivrcholu jsem byl už první. Tam se poměrně dlouho čekalo na Míšu, která už od začátku měla problémy s puchýři. Zbytek kopce jsem už skoro vyběhl a užil si jako první jeden z nejhezčích výhledů. Zahodil jsem batoh, zhluboka jsem se nadech a v duchu si užasle řekl „kurva“. Našel jsem si pěkný travnatý místečko, poslouchal vítr a hmyz, nasával vůni mateřídoušky a zíral. Za mnou šla vidět celá cesta, kterou jsem do teď urazili, předemnou Retezat. Krásné pohoří. Hory Peleaga a Papusa se vdáli tyčily na obzoru. Za dva dny na ně půjdeme. Nalevo přehrada, na úpatí některých kopců se lesknou zbytky sněhu. Začínají přicházet ostatní a jejich hluk mě začíná vytrhávat ze snění. Krásná chvíle samoty je za mnou a já se začínám dělit o krásu s ostatními. Konop po výstupu prohlašuje „To je kurva zasloužený výhled!“. Ještě chvíli čekáme na poslední lezce, dáváme malinkou pauzu a vydáváme se po hřebenovce. Jedna z těch nebezpečnějších tras kdy máte pod sebou obrovský sráz z každé strany a maximálně se koncentrujete kam kladete nohy. Na jednom místě nám cestu zatarasí zuřivě štěkající ovčácký pes, ale v klidu ho obcházíme. Další už musí hrozit holí, ale pes si dá říct. Jdeme tou nejrozkvetlejší loukou, jakou jsme zatím potkali. Svítí na ni slunce z jihu, pasou se na ní ovce a vůní vyhrává opět mateřídouška. Sestupujeme dolů kolem dalšího stáda s dalšími psy a někteří už vypadají opravdu drsně. První skupinku nechávají celkem v klidu projít a opět doráží až na další. Zastavujeme na oběd, fotíme tesaříka, útočíme na borůvčí. V.Hanka přichází s poměrně velkou dýchací krizí a to i se značně odlehčeným batohem. Nikdo netuší co to může být. Od té chvíle vychází Hanka raději dřív.
Sestoupili jsme do údolí a dál pokračujeme lesem do upatí hory plné pramenů. Bylo jich tam snad desítky. Všude krásná čistá voda. Přicházíme do tábořiště a potkáváme druhou kudrnovskou skupinu, která jde stejnou trasu v opačném směru. Po jídle si zase hážeme, přibíráme i další. Dáváme první pořádnou koupel a v přírodní vaně si děláme soukromou nudapláž. Pak jdeme k ohni, kde se hraje na kytaru, píšťalu, zpívá se.

Středa 29.7.
Dnes nás čeká kratší trasa, tak spíme o hodinu déle. Po sbalení věcí se rozhýbáváme frisbeem. Krásné bezvětrné slunečné počasí. Vycházíme do kopce a cítím, že to není ono. Vzduch se nepohne, nohy ztuhlý, cítím přehřátí…tohle nebude můj silný den. Horko těžko vylezu na první kopec a zjišťuji že ostatní jsou na tom podobně. Takže to není ve mně. Hecnu se a dál to jde už líp.
Dva spolucestující se šli při čekání na ostatní podívat za kopec a vyplašili stádo kamzíků. O kousek dál jsem je už viděl taky. Nádhera! Asi padesátihlavé stádo plaché zvěře se běželo schovat za hřeben a to nás od sebe dělilo veliké údolí. Divocí, krásní, skály jim patří.
Další pauzu jsme si dali u překrásných skal. Voda do nich vymlela malé křivolaké potůčky, skála tvořila obrovskou hladkou stěnu, kameny občas vytvářely úžasné útvary, prasklé desky tvořily zábradlí, krásné skalničky, slunce tam pěkně hřálo. Hledal jsem tam zmije, ale nenašel. Zato jsem viděl odpočívat 2 kamzíky. Byli klidní i když jsem od nich byl jen 100m. Měli asi siestu a vychutnávali si polední odpočinek. Když jsem se vrátil za ostatními, zrovna se skládali na hromadnou fotku, jen pěvci se opět stranili.
Sestoupili jsme níže do údolí vymletou roklí, kde kvetly ty nejmodřejší pomněnky jaké jsem kdy viděl. Tak krásně modrou jsem ještě neviděl.
Po obědě bavíme všechny hrou ČMF. Vysvětlovat nebudu… jen si představte, že jde týpek pro vodu, někdo na něj něco zavolá, najednou zahazuju batoh a vše co by mohlo překážet v mém následném sprintu do vhodné skrýše.
Zahřmí, stahují se mračna a my krátíme obědovou pauzu a vyrážíme směr dnešní tábořiště. Začínáme potkávat první turisty. Že jsou to češi nás nepřekvapuje. Na rozcestí čekáme na ostatní a následuje opravdu slušný 350m sešup dolů, který druhý den opět vylezem. Přicházíme k chatce, kde si dáváme pivko Ursus (poměrně slušné pivo 12°) a k tomu steak s bramborem. Další rumunská piva jsou už chuti nevalné a v náladě se odebíráme ještě 100m dolů do tábora. Moc místa pro stany tu není, ale nakonec jsme se zmáčkli. Nasbírali jsme dřevo na oheň a začali hledat koupelnu. Tahle ale byla opravdu luxusní. 3m vodopádek posloužil jako parádní sprcha, pod sebou vytvořil vanu s vířivkou. Vzniklo i pár fotek místo regulérních aktů. Po takové koupeli člověk vyleze z vody, pod kůží mu začne znovu proudit krev a tělo zalije štiplavý pocit tepla, čistoty a ještě pocit který popsat nedokážu. A když to sdílíte s bandou přátel, o to je to silnější. Po koupeli opět táborák, čtení, vodní dýmka a zasloužený spánek před náročným dnem. Pokud vyjde počasí, čeká část odvážných náročná hřebenovka. Ostatní půjdou méně náročnou cestu, ale jen pár hodin…sejdeme se na Bukuře.
Domlouvám se s Konopem, že mi odlehčí od stanu a s Hankou, že si dneska vezme svoje věci.

Čtvrtek 30.7.
Ráno mraky jsou, ale nevypadá to tak špatně. Nahazuji batoh a mám pocit že s ním můžu létat. Stan měl 4kg, Hančiny věci kolem 5kg. A já měl najednou na zádech jen něco kolem 15 kil. V poklidu vystupujem znovu to, co jsem včera sešli a na rozcestí se radíme. Jít hřebenovku nebo ne. Průvodce Breb navrhuje že ne, protože jestli je ráno takové počasí a je teplo, odpoledne bude asi mnohem hůř. Jít chci, ale nehodlám si na něco hrát. Breb je zkušenější a ví co říká. Beru zpět zátěž na kterou jsem si už dřív zvykl a jdeme všichni spolu na Bucuru. Po cestě potkáváme pěkné zvířátko, pravděpodobně čolek. V obklíčení pozorovatelů a foťáků se ani nesnaží utéci. Až si každý najde svůj záběr, konečně je osvobozen a jde si dál svou cestou. Po cestě pozoruji hory z kterých vyzařuje respekt. Jsou to už regulérní HORY. Skály, plesa, stromy končí už ve 2000m, dál už jen tráva, kamení pokryté lišejníkem. Ještě jeden sestup dolů lesem kde nám trochu opadá nálada. Narážíme na parkoviště. Vzpomínám si na Roháče. Já malověrný jsem tam byl také před dvěma lety autem. Podpořil jsem tu odpornou výstavbu betonových polí pro plechová smradlavá zvířata. Najednou vidím lidi jiného typu. Rodinka stanuje u řeky se vším komfortem. Gril, stůl, židle, obrovský stan. Po několika dnech „samoty“ ve vilcanských kopcích mě tohle těžce zasáhlo. I dál potkáváme turisty jiného typu. Od pohledu nemají takový vztah k přírodě jak si zaslouží. Snažím se to pustit z hlavy a znovu si užívám okolí. Stoupáme po kamení lesem, pod námi bouří bystřina plná nádherných koupelen, které lákají pod vodopád. Však ještě k večeru přijde čas na očistu. Zatím jdeme dál se utábořit k plesu. U Bucury už stojí spousta stanů a my hledáme místo kam vecpat našich 13. Po postavení stanů a malé pauze se vydáváme na nejvyšší vrchol našeho putování. Nádherná horal Peleaga. Po vyšlápnutí do sedla kolem zvonkohry kraviček, která se linula ve větru celým údolím, to Konop s v.Hankou vzdal. Ostatní jsem pokračovali do mraků dál. Občas nebylo vidět nic, za pět vteřin se mraky roztrhaly a naskytl se nádherný výhled, který v zápětí zakryl další mrak. To se pořád střídalo celou cestu nahoru a nahoře to nebylo moc jiné. Každopádně hora v nadmořské výšce 2509m zdolaná a byla to paráda. Chvíli jsme si to tam užili a pak seskákali dolů. Ze stanu jsme si s Hankou vzali ručník a šli se hned koupat. Voda tekla z plesa a byla překvapivě teplá. Odhadem asi 14°C. To mi připomíná jeden z dalších vtipných momentů, kdy malá Hanka ukazuje na prstech jaká je voda. Velká Hanka to kupodivu nezná a ptá se „To jako tak hluboká???!“. Po pár narážkách ať se zeptá přítele nebo se na něj podívá když vyleze z vody chápe taky. Ve stanu je pak náramné leženíčko kdy se nikomu nic nechce. Bavíme se, smějeme se. Další asi těžko popsatelný vtipný moment nastal při hromadné ignoraci Martina po hloupé otázce, která si nezasloužila odpověď. Následovala minuta ticha po které se vedle mě začal třepat spacák dušeným smíchem. Následoval výbuch mě i Konopa a potom týmové High Five po kterém s nepochopením Martin odchází.

Pátek 31.7.
Ráno budíček o něco dřív, aby se stihl dopolední výšlap nalehko na hory Bucura a Retezat (po které se jmenuje celé pohoří). Vycházíme přes lavinové sutě obrovských balvanů po kterých s chutí skáči jako kamzík. Netrvá to moc dlouho a stojíme na vrcholku Bucury (2433m) s nádherným výhledem na 5 ples pod námi, Paleagou před námi, Retezatem kousek nalevo a zakázanou nepřístupnou rezervací za námi. Skupiny se dělí, část jde do tábora a část na Retezat. Poměně slušný sešup do sedla a následný dlouhý stoupák po balvanech na vrchol. Ten je ve výšce 2474m. Zase o trochu jiný výhled. Pod námi krásné údolí s dalšími plesy kolem kterých to úžasně kvetlo, pásly se tam koně. Ani jsme se nestačili pořádně rozkoukat a už jsme naháněli časovou ztrátu. Sestupovali jsme prudce dolů ňákých 500 výškových pod hranici tábora, který ležel ve výšce 2030m. Konop měl se sestupem docela problém, protože má přílišný respekt a jde docela opatrně, takže nám všichni docela utíkají. Jdeme tak rychle, až je mi líto že nestíhám vychutnávat ty rozkvetlé louky u ples, která jsem viděl z vrchu, kosodřeviny mezi kamením… Po slušném sportovním výkonu docházíme do tábora, rychle vaříme, balíme a na těžko vyrážíme dál. Opět hned v úvodu slušný kopec a cesta po docela nebezpečné terase. Odměnou byl opět výhled na plesa která jsem už viděli z jiného úhlu tak na plesa nová za kopcem. Zbytek cesty byl už klidný. Šlo se po vrstevnici a mírně se sestupovalo k nejhlubšímu plesu Retezatu. Kolik má si už nepamatuju…v hlavě se mi honí čísla 30m nebo 18m:) . Vítá nás skupinka oslíků s oslími uši (nečekaně). V tábořišti už čtyři stany stojí, tak se přidáváme a zbytek dne se po sobě válíme ve stanu a opět vtipkujeme. Poslední 3 dny to bylo neskutečné obžérství a i teď pokračujeme. Jídla jsme vzali až až a přece něco nepovezeme domů. Ze stanu vylízáme až na večeři a táborák, kde se čtou další 3 povídky. Kouříme dýmku, koukám na oblohu a uvědomuji si, že je to poslední noc a já ještě nespal pod širákem. A to jsem chtěl spát převážně pod širákem. Hvězdy v horách musí být překrásné, ale zatím jsem šli spát tak brzo, že ještě tak nemohly vyniknout. Ulehám tedy vedle stanu, sleduji hvězdy a říkám si, že to zas tak jasné není. Otáčím se obličejem dolů a usínám. Uprostřed noci se probouzím, koukám nad sebe a vidím něco neskutečného. Kontrast hvězd na tmavé obloze který jsem dosud neviděl. Během půl minuty proletí pět malých meteorů a pak dlouho nic. Chvíli čekám na takový ten pořádný přes celou oblohu za kterým se kouří, ale víčka mi padají. Vzdávám to a usínám. Ráno mě budí Martin že je už skoro světlo a vyrážíme na kopec fotit východ slunce. Je nádherné pozorovat jak se probouzí nový den ve kterém se všechno nové stane. Po focení se vracíme k táboru kde potkávám Renatu. Sympatická starší paní. Vyzařuje z ní neuvěřitelná vyrovnanost a nadhled. Inspirativní žena. Chvíli si povídáme a pak se vydáváme zpět do probouzejícího se tábora.

Sobota 1.8.
Začínám na sobě i na ostatních sledovat skleslejší náladu. Je poslední den našeho putování. Jen dojít na místo kde nás naloží autobus, 16h cesty a jsme v Brně. Nikomu se nechce. Přesto vycházíme dnes jediné malé převýšení, kde potkáváme baču se stádem oveček a oslíky. Komunikativní pán, který se rád fotí se slečnami. Následuje dlouhatánský sestup lesem. Cestou ještě slintáme nad úžasným vodopádem který láká ke koupeli, ale nakonec nescházíme z cesty a jdeme dál. Koupačku si ještě najdeme. Cesta nezáživná, lesem, pořád sestup. Až místo na koupání vytrhuje z nudy. Tentokrát jdou i ostatní. Většina trpí studenou vodou, ale já to nechápu. Na chvíli ochladí, ale v zápětí tělo zalije krásný pocit tepla. Jdeme dál od ostatních. Hanka se totiž před cizími stydí, díky čemuž nacházíme parádní malý jez. Takové zúžené místo, kde je voda silná. Sedáme se do proudu, leháme si, ponoříme hlavy a držíme. Nádhera! Vylezem abychom se na chvilku zahřáli a ještě dvakrát opakujeme. Tyto koupelny nám budou strašně chybět.
Dál hledáme hospodu kde nás má vyzvednout bus. Nakonec nacházíme, dáváme steak, 4 piva, hrajeme karty, frisbee.
Bus přijel asi s pětihodinovým zpožděním a dál už následovala jen dlouhá nudná bezesná cesta do Brna.

Neděle 2.8.
Příjezd do Brna byl něco kolem 13:00. S částí jsme se rozloučili a s částí šli na jídlo a pivo k Mamutovi. Neskutečná žranice završila toto putování. Střídmost bratříčku!
Bratr nám dovezl do Brna 5 litrů vína a after párty u Konopa mohla začít. Prošli jsem fotky a já pak umřel ve spacáku.


PS: za chyby se omlouvám, píšu pocitově bez zpětného přečtení textu. Číst se mi to opravdu znovu nechce. A pokud se někdo prokousal až sem, tak mu gratuluji k jeho vytrvalosti:)

Rychlebské hory

Docela málo profláklé pohoří na hranici s Polskem sousedící s Jeseníkem. Byl jsem tam teď od pátku do neděle a byl to super trip. Rozmanitost těchto hor je opravdu krásná. Užijete si především cesty lesem, výšlapů na kopce, často jdete podél horských potoků, les občas vystřídá krásná pastvina, skály, rozhledna, vodopádek, borůvky, zřícenina.... prostě vše co k putování po horách patří. O další turisty tu moc nezavadíte, takže máte krajinu skoro sami pro sebe. Kupodivu se nepohybujete v chráněné krajinné oblasti, takže rozumné kempování v přírodě snad nikoho neurazí.
Velikým kořením tohoto výletu byla naše smečka psů (já vzal Estu-chodský pes, Dinu-německý ovčák a Lucka vzala Darriho-chodský pes a Dixi-mix). Putování se psama má nový rozměr. Občas je sice starost navíc, můžou nastat komplikace v dopravě (nám se vyhly), občas se pletou pod nohy, ale pohled na šťastné psy v přírodě za to rozhodně stojí:) Někdy se tam musím vrátit, ale zatím je v ČR stále co procházet.
Na závěr pár fotek od spolucestovatelů:
Kubajz: http://rubikonie.rajce.idnes.cz/Rychlebska_prochazka_17._-_19._7._09/
Lucka: http://luckydarri.rajce.idnes.cz/Rychlebske_hory,_17._-_19._7._2009/#album

Frisbee v přímém internetovém přenosu

Protože by vás třeba mohlo zajímat, jak to frisbee ve skutečnosti vypadá, v neděli od dopoledních hodin bude přímí přenos z mistrovství ČR v Třebechovicích.
Vysílat se budou oba finálové zápasy (open a women) a 2 semifinálové. Já se do těchto zápasů asi těžko dostanu, ale i tak budu rád, když se budete dívat;-)
Zápasy můžete sledovat na www.frisbee.cz

Polsko-Oświęcim-Sosnowiec

S frisbeem se často dostávám na spoustu zajímavých míst, ale málo kdy zbude čas na jejich prohlídku. Předsevzal jsem si tedy, že pokud to bude jen trochu možné, pojedeme dřív/později a uděláme si alespoň rychloprohlídku oněch míst.
Již potřetí jsme se chystali na turnaj v Sosnovi, který leží kousek u našich hranic nad Ostravou. Když jsem při plánování trasy na turnaj zahlídl Osvětim, na kterou byla zajížďka asi jen 20km, stačilo už jen překecat řidiče a pár lidí, kteří by byli ochotni vyjet o něco dřív.
Po tradiční zdržení při odjezdu, neplánované zastávce ve Frýdku-Místku jsme kolem 5-6h dorazili do Osvětimi. Zaparkovali jsme na parkovišti hned u Auschwitzu. To byl menší ze dvou táborů, kde se prováděly pokusy na lidech. Z budov udělali galerie, kde vystavují fotky z koncentráku, různé dokumenty, věci po vězních… Celé to dýchá zvláštní atmosférou smrti a člověk ani nemůže uvěřit, že se tohle mohlo stát. Ve světě ve kterém žiji si to opravdu nedovedu ani představit.
Popsat ten zážitek se dá jen těžko a já to neumím. Musí se to hold vidět. Pokud se tam chystáte, rozhodně si vyčleňte víc než 2h jako my. (vstupné je zdarma)
Pokračovali jsme do Sosnovce, kde jsem odehráli turnaj, pobavili jsme se na skvělé párty (pití zdarma) a v neděli po vyhlášení se vydali opět do Osvětimi na druhý (větší) koncentrační tábor Birkenau.
Rozloha tábora byla ohromující a to ještě nebyl dostavěn. Opět těžké popsat zážitek z druhého tábora… Tisíce lidí za plotem tísnících se v budovách, opravdu drsné záchody, koleje po který přijíždějí další a další, plynové komory, jámy na popel z krematorií. Se musí vidět.

Nefotil jsem, ale přiložím odkaz na klip z youtube...

Křídlatka a den Trifidů

Počasí v pátek nevypadalo vůbec dobře. Na obloze se proháněly přeháňky, každou chvíli udeřil liják a předpověď na víkend dost chabá. Ale přece nejsem z cukru! Naložil jsem kolo a vydal se na asi 25km cestu do Mikulčic-bývalého centra Velkomoravské říše, kde se měla o víkendu uskutečnit bitva se zákeřnou rostlinou.
Závod s počasím jsem vyhrál tak tak. Zrovna přijíždím do Mikulčic pod most a přichází obrovský liják s kroupy. Pod mostem čekám ještě asi půl hodiny a nakonec dojíždím posledních 300m k místu srazu. Ke klubovně Brontosaurů přijíždím jako první. Je mi doporučeno tu nechat kolo, protože cesty v lužním lese jsou velmi zablácené a tak přeskládávám věci z brašen na kolo do vypůjčené krosny. Čekáme na zbytek výpravy a v 6 lidech vyrážíme pěšky na chatku v lese, která se nám stane na víkend domovem. Po cestě nám Terka pouští příběh dne trifidů. Kousek za Mikulčicemi se dovídáme, že ohromný roj meteoritů nám způsobil slepotu. Trifidi-nebezpečné zabijácké rostliny se dostali ze zajetí a slepí lidé jsou snadnou kořistí-musíme rychle utéct do bezpečí. Jediným možným útočištěm je ostrov-tam se zákeřné rostliny nedostanou. Zbyli jsme 3 slepí (zavázané oči šátkem) a jedna vidomá, která ovšem nezná cestu a tak ji jeden slepý domorodec naviguje. Jdeme poměrně svižným tempem lesními cestami, polem, občas nedobrovolně kopřivami, když tu najednou slyšíme typické chřestění trifidů. Okamžitě leháme k zemi, bahno nebahno, kopřiva nekopřiva. Za chvíli je trifid pryč, tvoříme opět živý řetěz a jdeme dál. Po chvíli dostáváme nápad se zamaskovat. Dále pokračujeme s lopuchy na hlavě. Jdeme dál asi půl hodiny, když se dostáváme do nebezpečné oblasti, kterou můžeme překonat pouze plazením. Deset metrů se tedy plazíme v blátě s batohy na zádech. Naštěstí si nás trifidé nevšimli a mohli jsme pokračovat dále.
Je potřeba si odpočinout a tak tvoříme úkryt v lese z větví, kam se můžeme všichni schovat. Před pokračováním v cestě potkáváme domorodce, který pomocí jedné byliny dokázal vyléčit slepotu. Naděje, že zas jednou budeme vidět nám dodala odvahy do další cesty. Po chvilce cesty lesem se dostáváme k potoku-poslední překážce za zázračnou bylinou. Každý si musí utrhnout svou vlastní a tak nás postupně Eliška naviguje směrem k břehu. Netrpělivý Šomin ovšem končí hlavou napřed ve vodě a je kompletně mokrý, včetně jeho mobilu. Poučen jeho netrpělivosti vcházím opatrně do potoka, kde je vody po stehna. Přecházím potok, trhám bylinu a zázrak...po aplikaci na oči opět vidím! Už jsem nedoufal... Třetí nevidomí člen výpravy měl fóbii z vody a rozhodl se zůstat slepým. Po chvilce docházíme k chatičce, Jirka končí nedobrovolně ve vodě aby mu to nebylo líto, vyhráli jsem bitvu s trifidy a hra pro dnešek končí.
Byla to velice zajímavá zkušenost, jít přes 2h se zavázanýma očima lesem. Tak trochu jsem se vžil do situace českého slepce - vysokohorského turisty, kterého tak obdivuji. Dřív jsem nechápal co z toho má, když nevidí tu krásu kolem, ale je to zajímavý adrenalin, který mnozí nedobrovolně podstupují každý den.
Večer jsme se pak koupali v "Teplém járku" potoku, který teče z hodonínské elektrárny a je využívaný jako chladící médium. Pak povídání v chatce u kamen a spánek před pracovním dnem.
Probuzení bylo do deštivého rána. Po diskuzi jestli jít nebo ne jsme se nakonec rozhodli že půjdeme. S pláštěnkami, mačetami a jedním křoviňákem jsem se vydali na 4km vzdálenou lokalitu, kde se rozmohla křídlatka - invazivní 3-4m rostlina, která vytlačuje původní rostlina a narušuje tak úžasnou biodiverzitu lužního lesa. Křídlatka podléhá mačetě velice snadno a obrovské rostliny padaly jedna za druhou. Navíc tahle destruktivní činnost mnohé velice uspokojovala:)
Po pár minutách práce jsem měl kompletně promočené boty, takže mi ani nevadilo, že jsem s něma skončil minulý den ve vodě. Déšť a neprostupná křídlatka působili jako jakýsi trenažer džungle. Vysekali jsem asi 100x15m pás křídlatky podél ramene Moravy, pak ještě asi 3 hektary menších skupinek v lese a za pár hodin práce hotová. Ani jsme nečekali že toho tolik uděláme. A abych nezapomněl. Zákon schválnosti-přestalo pršet hned jak jsme všechno vysekali.
Po zbytek dne jsme si opékali nad táboráčkem sýry, špekáčky, brambory, chleba a prostě všechno co přišlo pod ruku. Na oslavu narozenin Pavčáka ukuchtili nad ohněm pudink, zahráli si akční běhavou karetní hru (běhavá bouchaná), večer zakončili hrou na asociace po které se většina vydala spát. Zbylí ještě diskutovali, proč je teplý járek teplý a proč vlastně elektrárny chladí primární oběh. Následovala malá diskuze nad tepelnými čerpadli a nakonec desková hra. Spát jsem šel za svítání v půl páte ráno:) V neděli balení, uklízení, dojídání zásob, vracení se pro vytracené věci a zapomenuté skripta na chatičce a konečně cesta z Mikulčic domů.
Další pohodový víkend s pohodovýma lidma, užitečnou prací pro přírodu. Těším se zase příště!!!:)

Omeleta pro Paroubka

dnes mi ve zprávách neunikla reportáž o předvolebním meetingu ČSSD v Praze. Šlo o hromadný útok vejci od odpůrců Paroubka a jeho politiky. Musím říct, že jsem se opravdu bavil, protože dvojici Paroubek-Rath opravdu nemám rád a vidět jak si Paroubek vybírá žloutek z ucha bylo velice uspokojující.
Přes to všechno tuto akci rozhodně nepodporuji. Oplácet stejnou mincí by se nemělo a když se Paroubek chová jako prase, nemuseli by chytat jeho móresy i ostatní. Žádné věci to neprospěje, jen se pár lidí pobaví a pro Paroubka jsou to spíš body.

Křídlatka

Letos jsem si předsevzel, že bych se chtěl účastnit některých dobrovolnických akcí. Před pár měsíci jsem byl na první – tvořili jsme živý model kraji v ekocentru v Hodoníně a příští víkend se chystám na mou druhou akci – likvidace křídlatky někde u Mikulčic. Protože moc lidí o problému s křídlatkou neví, rozhodl jsem se vám tuto rostlinu trošku představit.

Křídlatka je v našich končinách nepůvodním invazivním druhem, který agresivně vytlačuje původní vegetaci. Dorůstá velikosti kolem 4m, má veliké srdcovité listy a zastinuje nižší patra. Velimi snadno se množí především oddenky. Jen z 5 gramů oddenku dokáže zakořenit a vyrůst nová rostlina. Tvoří souvislé pásy, kde zadusí vše původí a výrazně snižuje bioiverzitu ekosistému.

Roste především u řek, které této rostilně napomáhají v rozšiřování. Veliký boom zaznamenala křídlatka po rozsáhlých povodních v roce 1997. Problém křídlatky je ten, že je fyzicky prakticky nezničitelá, proto je po useknutí rostliny ještě třeba použít chemie, aby odumřel celý podzemní oddenkový val.

Rychlost růstu, objem biomasy a snádné pěstování, to je jistý potenciál křídlatky pro energetické využití, jakožto obnovitelného zdroje. Výtěžnost na hektatr je až 580GJ, což je docela pěkné číslo. Jelikož je ale zařazena mezi karanténí druhy, nepředpokládá se její enetgetické využití.

Další zajímavé využití křídlatky je při sanaci kontaminovaných půd těžkými kovy. Rostlina má totiž schopnost tyto kovy vázat a po spálení se tyto kovy zachycují pomocí filtrů spalin.

Za týden ještě třeba dodám foto. Křídlatku můžete znát ze zahrádek a parků jako okrasnou rostlinu.

Nápadité

Větrná energie má dost odpůrců kvůli její znásilňování krajiny. A když už se znásilňovat musí, proč to nespojit. Dva frantíci vymysleli hodně zajímavé řešení, kde se propojí stožáry elektrického vedení s vertikálními větrnými elektrárnami.
Teď je už jen otázka, jestli síla větru v těchto výškách bude dostatečně silná aby se instalace vyplatila a jestli nebude lepší zakopat dráty pod zem a na větrné parky se taky vykašlat. Zůstala by nám krásnější krajina...to je ale věc do diskuze.
http://www.ekobydleni.eu/vetrna-energie/vetrne-elektrarny-ze-stozaru-elektrickeho-vedeni

Kvalifikace frisbee na ČAH

Součástí akce Sportáles byla i kvalifikace na České akademické hry v poměrně mladém a neznámém sportu – ultimate frisbee. Ultimate frisbee je týmový bezkontaktní sport, založený na myšlence fair play. Zvláštností tohoto sportu je absence rozhodčího. Přestupky a porušení pravidel si hráči hlásí navzájem přímo na hřišti, a mezi sebou sporné situace i řeší. Tento systém (tzv. spirit of the game) funguje i na prestižních turnajích, jako je například mistrovství světa. Spirit of the game ale symbolizuje mnohem víc, než jen fakt, že na hřišti není rozhodčí. Hraní fair-play je otázkou cti.
Ultimate je také jeden z mála mixových sportů, kde uvidíte na hřišti hrát společně muže i ženy.

Typické pozápasové kolečko, kde si hráči povídají o průběhu utkání.

Ultimate se hraje na hřišti o rozměrech 100 na 37 metrů (ekvivalent délky fotbalového hřiště a půlky jeho šířky). Na koncích hřiště jsou vyznačeny koncové zóny. Smyslem hry je dopravit disk přihrávkami do prostoru koncové zóny protivníka, tam jej chytit a tím skórovat (je zde určitá podobnost s americkým fotbalem). Kompletní pravidla hry najdete na stránkách České asociace létajícího disku.

Na brněnské kvalifikaci se sešly 3 týmy – VUT, MU a VFU. Tahouni všech tří týmů jsou současnými hráči jediného brněnského týmu Rektální vyšetření, a tak se celá kvalifikace odehrávala ve velice přátelském duchu. Favoritem celé soutěže bylo domácí družstvo VUT, jehož tým byl tvořen aktivními hráči frisbee. Tento tým má také na VUT dobré zázemí v podobě tělocviků frisbee a má tedy kde trénovat.


V prvním utkání se proti nim odvážně postavilo družstvo Masarykovy univerzity, složené převážně z neaktivních hráčů. Pro MU to byl historicky první zápas ve frisbee. I přes veliké nasazení a snahu uhrát dobrý výsledek nakonec Masarykova univerzita podlehla VUT 12:2.
Druhý zápas, Veterinární a farmaceutická univerzita vs. Vysoké učení technické, již přinesl vyrovnanější hru. Hra Ultimate frisbee má na VFU sedmiletou tradici a právě tam vznikl i současný brněnský tým. Ze zkušených hráčů na VFU ovšem zbyli jen 3, což mělo za následek zkušenostní převahu VUT v poli. Po těžkém boji skončilo utkání těsným výsledkem 8:6 pro domácí VUT. VUT se tak stalo prvním postupujícím týmem do 8. Českých akademických her, které se budou konat v Plzni.

O druhém postupujícím se rozhodovalo v posledním zápase, kde mezi sebou soupeřily MU a VFU. Podle výsledků předchozích zápasů se toto utkání mohlo zdát jako předem rozhodnuté, ale nebylo tomu tak. VFU sice po většinu zápasu vedla, nicméně hráči Masarykovy univerzity se v posledních minutách vzchopili a za bouřlivého povzbuzování fanoušků ze střídačky dotáhli rozdíl 2 bodů, takže s vypršením času byl zápas za stavu 7:7 nerozhodnutý. Poslední a tím i rozhodující bod však patřil VFU, čímž si tento tým nakonec zajistil postup.

Společná fotografie týmů VUT, VFU a MU.

Kampaň

Poslední dny mě baví sledovat kampaň ČSSD. Silná radikální hesla proti předchozí vládě a u toho fotky anonymních lidí "z lidu", naproti tomu umírněná hesla s fotkami kandidátů. Jako by se pod ostrá hesla nechtěli podepsat a nechtěj s nimi být spojováni.
Jsem zvědavý s čím přijdou ostatní. Zatím jsem viděl jen jeden bilboard, který byl od ODS "Paroubek škodí...", kde ovšem není jasný čí ten bilboard je. Pouze je tam odkaz na web cssdprotivam.cz kde se dočtete, že jde o odpověď ODS na kampaň ČSSD.
Čekám, že ostatní strany už nebudou tak negativistické a doufám, že jednou budu moc volit někoho a ne proti někomu.

Už abych tam byl

Co se týče školy, nemám rád současnost a neskutečně se těším na další ročník. Místo abych řešil aktuální problém - udělat druhák, přemýšlím nad bakalářskou prací, nadšeně vymýšlím, co všechno tam budu řešit a doufám, že to nebude až příliš obsáhlé. Chuť něco dělat v mém oboru mi zrovna rozhodně nechybí. Problém je jen v tom, že teď se musím zabývat teoretickými předměty, které ani nevyužiji a berou mi energii a nadšení od toho co opravdu chci dělat.
Ale vize předmětů ve třeťáku (základy energetiky II, kotle na biomasu, environmentální řízení, stavba a provoz energetických zařízení, experimentální metody a řízení) mě motivují navždy skoncovat s ústavem mechaniky těles, udělat termomechaniku, naučit se tu zatracenou a potřebnou angličtinu a prostě udělat spoustu věcí, které mě vážně nebaví.
Takže dost zdržování od učení a jdu bojovat, abych opakoval co nejmíň předmětů:)

Stojí za pozornost

Dobrý nápad, jednoduchá konstrukce, levná cena, užitečné pro spoustu lidí, příznivé pro planetu.
http://www.ekobydleni.eu/solarni-energie/solarni-pec-za-sedm-dolaru-zmeni-rozvojovy-svet

Mariánské údolí-Bílovice-Ostrá horka

Už ňáký ten rok ignoruji velikonoční tradice a udělal si vlastní, pro mě příjemnější. Každý rok podnikáme ňáký ten jednodenní výlet někde poblíž bydliště. Pro letošek to bylo Mariánské údolí, které začíná hned u Brna.
Mariánské údolí je asi nejhezčí vycházkové místo pro brňáky, kteří mají volné odpoledne. Krásná členitá cesta podél potoka s přehradami, zalesněným mírně kopcovitým terénem. Spousta hezkých míst k zastavení (které jsme ani nemohli stihnout)a pohodlné spoje zpět do Brna.
S Martinem jsme udělali takový průzkum, co tu v okolí vlastně je, takže jsme od Mariánského údolí šli do Bílovic nad Svitavou a dál až do Soběšic na rozhlednu. Prozkoumali jsme tak 25km úsek nad severní částí Brna. Od Mariánského údolí to byla vesměs stejná krajina - kopce, příjemná lesní cestička pro rekreaci. Až potom rozhledna v Soběšicích nabídla trochu něco jiného - Brno jako na dlani. Určitě nejlepší výhled na Brno, který znám.
Velikonoční den pak završil koncert nepopsatelně úžasných TV Buddhas a další povedený den za mnou:)

Víkendovka s Brontosaurem

Minulý víkend jsem byl v Hodoníně na akci Brontosaurů, která se jmenovala „Z komára na velblouda aneb z mokřadu na Saharu do tří minut“. Hodně zážitků, hodně pocitů a nevím jak to nabušit do PC, abych neskákal od tématu k tématu. Prolínala se tam totiž zábava, práce, zážitky, lidé… tak se to pokusím trochu diferencovat a popsat.

Úvodem by se asi hodilo představit hnutí Brontosaurus. Pro mě celkem známá organizace, ale jak jsem zjistil, moc lidí ji nezná. Takže Brontosaurus je dobrovolnické hnutí lidí, kteří chtějí aktivně pomáhat přírodě, opravují kulturní památky, věnují se ekologické výchově a vedou dětské oddíly. Vše propojují hrou, zážitky, sebevzděláváním a podstatné je taky setkávání s podobně smýšlejícími lidmi. Více na jejich stránkách http://www.brontosaurus.cz/

Abych řekl pravdu, celkem jsem se bál přehnaného idealismu a radikalismu lidí. Obavy byly zbytečné a setkal jsem se tam s přátelskými lidmi z různých oborů (učitelé, studenti, biologové, chemie, makromolekulární bilogie, pracující...), kteří měli celkem rozumné pokrokové názory a nenarazil jsem tam na nikoho, kdo by odmítal třeba jadernou energetiku. Měl jsem taky prý celkem štěstí na nevegetariánskou víkendovku.
Celkem jsem se taky divil z jakých různých koutů republiky se všichni sjeli. Čekal jsem jen náš kraj, ale byly tu holky z Prahy, Českých Budějovic, Opavy, někdo od Jihlavy, Olomouce…

A co jsme to vlastně přijeli dělat? Naším úkolem bylo upravit zahradu hodonínského ekocentra na živý model jihomoravské krajiny. K jezírku z předešlé víkendovky jsme zasadili lužní les, z obrovské kupy písku jsme vytvořili duny, do kterých se pak zasadí traviny a vznikne tak ukázka Vátých písků, z ještě větší hromady hlíny jsme stavěli pohoří (jakože Pálavu) a osázely vápence, vysadili bylinky, vykáceli okrasné dřeviny a zasadili původní druhy a další… Bylo toho hodně a byla to dřina:) Ale výsledek stál za to a až někdy zavítáte do Hodonína, stavte se obdivovat naše dílo… je to po cestě do ZOO;-)

A protože tyto akce nejsou jen o práci, hráli se i různé hry. První hra byla seznamovací. Pro mě do teď nepochopitelné, jak dokázali, abych si zapamatoval všechny jména.
Po seznámení jsme se originálně představili… Vzal se toaleťák a měli jsme si utrhnout tolik, kolik potřebujeme „na potřebu“. Někomu stačil jeden útržek, jiný si odmotal půlku toaleťáku, někomu stačil centimetr čtvereční. Pak jsme dostali za úkol říct o sobě tolik informací, kolik máme útržků. Musím říct, že jsem měl problém se 7 a nezáviděl jsem borcovi, co jich měl přes 40.
Po představení jsme vlítli na večeři a chviličku na osadníky, než nás organizátorka Terka svolala na další hru. Rozpočítala nás na týmy po 2-3 lidech, kteří budou spolupracovat a půjdou „bludištěm“. Dostali jsme mapu zahrady s vyznačenými body, kde byly otázky, které nás posílají na další body. Když odpovídáte špatně, bloudíte po špatných bodech a dříve nebo později vás to dovede k bodu, kde jste už byli. Celkem sranda a člověk se u toho něco i naučil. Podle pořadí kdy dorazily jednotlivé týmy do cíle jim byly přiřazovány postavy (Lara Croft, James Bond, Chuck Norris, Indiana Jonse a Hercule Poirot). Naše postava byla Lara Croft a měla za úkol přežít a najít poklad, který byl u altánku… víc jsme nevěděli. Nevěděli jsme ani o jiných postavách. Hra se hrála celý sobotní den, takže to mělo zajímavý náboj. Někdo může zabít a ani nevíte jak:) Našel jsem tedy poklad a držel jsem se celý den na pozoru.
Po večeři a přednášce o lužních lesích přišlo rozuzlení. James Bond měl za úkol zabít Indiana Jonse a ochránit Laru Croft. Indiana Jones měl stejný úkol jako my-přežít a najít poklad. Nenašel a nepřežil:) Chuck Norris měl zabít Laru Croft a ochránit Indiana Jones. Nezabil a neochránil. Nejtěžší to měl Hercule Poirot. Ten měl zjistit co se to tu děje. Zjistil myslím jen 2 mrtvé, ale taky dobrý…

Večer po sobotní práci jsme si dali masáž. Sedli jsme si do kruhu a při meditační hudbě jsme masírovali nejdřív člověka po pravici a pak po levici. Vychytal jsem nejhezčí holky, takže jsem byl spokojený:p Pak následovalo čajování, vodárka, klábosení… Na závěr večera jsme se mačkali v 8 lidech u jednoho noťasu, kde se pouštěl Milionář z chatrče. Dokumentární část filmu byla výborná, ta druhá otřesná, ale co už.

V neděli byli už jen dodělávky a ve 12 jsme měli padla. Následoval oběd a výlet do Mikulčic, kde jsme měli botanicko-archeologickou exkurzi.

Bezpochyby skvělá akce, která už jen kvůli lidem stojí za to. Zajímavé hry, zajímavé rozhovory, nové vědomosti. Dobrý pocit z dobré práce, která má smysl. Takže se těším zase někdy příště:)

Páteční překvapení

Celé to začalo telefonátem od bratra:
B:„ahoj bratře, máme doma ňákou čelovku?“
G:„Ne, ale taky by se mi ňáká hodila, tak zkusím sehnat. Na co ji potřebuješ?“
B:„Zdenál s Plukovníkem večer něco chystají…nevím co, jen že si mám vzít čelovku, oblečení co můžu zamazat a o půl osmé vyrážíme. Chceš se přidat?“
G:“ dneska nikam nejedu tak uvidíme…možná jo. Zní to zajímavě“

Tak jsem teda začal shánět ještě v Brně čelovku (kde měli od 800-1200Kč, což bylo moc) a nakonec jsem ji sehnal u nás doma za rozumnou cenu.
Protože jsme čekali ňákou úletovou akci v okolí našeho městečka, přemýšleli jsme jestli vzít psy. To zavrhl až Zdenál. Tak fajn…nasedli jsme za slušného vytrvalého deště do auta. Pořád jsme nevěděli, kam se to vlastně jede. Až po ňákých 15 km jízdy jsme se dozvěděli, že jedeme až do Vyškova na geocaching (poznámka Gaspacha: Geocaching je hledání různě schovaných schránek podle GPS na zajímavých místech, kde se zapisujete do deníčku a zaznamenáváte tak nález).
Po malém kufrování jsme nakonec kolem 21:00 dorazili na první místečko kousek od Vyškova. Mělo se jednat o ňákou jeskyni. S čelovkama jsme za slušného deště šplhali na zalesněný kopec a bez větších problémů našli nádhernou jeskyni. Jeskyně měla na šířku asi 50m, na délku tak 8-10 a vysoká byla asi 4-5mětrů. Součástí jeskyně bylo taky menší jezírko a místo, které kdysi sloužilo jako úkryt před nálety letadel, mělo za tmy a neustálého deště opravdu nádhernou atmosféru. Po asi 10min hledání jsme našli naši první kešku tohoto večera.
Druhá keška byla kousek od první dál do kopce. Byl to takový trénink našich protiskluzových podrážek, které si ten večer ještě užijí. Cesta vedla přes hřbitovní smeťák a končila v lese. Poklad byl snadno nalezen pod kmenem jednoho stromu. Oproti jeskyni nijak zvlášť záživné místo plné bordelu z místního hřbitova. Následoval návrat k autu a směr Vyškov-město.
Hledání kešek ve městě je podstatně nudnější. Žádná pořádná fyzická výzva ani dobrodružství, jen prostý hledání. Alespoň jsou tyto úkryty orientovány k památkám, takže to má spíš takový turistický ráz. Postupně jsme našli jednu kešku za nástěnkou Orla u jedné historické zdi, potom na borovici u sochy T.G.M., jednu u kostela a nakonec u vchodu do policejní stanice. Tím procházka po Vyškově prozatím končila a my se přesunuli do undergroundu Vyškova. Tady šlo o jeden z nejsilnějších zážitků večera, kdy jsme hledali kešku schovanou v odvodňovacím kanále. Už samotné lezení do něj bylo velice zajímavé. Lezlo se tam přes ocelovou mříž, která se dala nadzvednout tak 40-50cm nad zem a když zrovna prší a je blátíčko, není to zrovna sranda. Následovala cesta betonovým potrubím, které mělo světlost asi 130cm. Ve stylu „kačenka“ jsme tak šli asi 100m. Tady jsme došli na to, že jsme se evidentně vydali opačným směrem než jsme měli, takže následovalo dalších 100m kačenek zpět. Byla mi tu poprvé dána funkce, kterou bych nazval po trpaslíkovsku „Kanárek“. v opačném směru bylo potrubí už větší světlosti (asi 150cm), takže má maličkost byla schopna už i běhu v předklonu. Ale po dalším 100m průzkumu vyškovského undergroundu jsem to vzdal, protože slibovaná křižovatka „V“ stále v nedohlednu. Tak jsem se vrátil aspoň s tím, že jsme si posílili stehna:)
Po této nenalezené kešce jsme tak trochu opustili hranice Vyškova a šli hledat další underground – jeskyni v lese. Po 700m chůze zablácenou cestou za vytrvalého deště jsme dorazili na výchozí bod - sloup bez drátů. Od tohoto sloupu nás navigovali reflexní značky velikosti rýsováčku. Opět bylo asi hlavní výzvou bláto na strmém svahu, který musel nakonec Zdenál obejít. Když už se blížila půlnoc, narazili jsme nakonec na další jeskyni/noru, která slušně smrděla, byla dlouhá asi 15-20m, postupně se zužoval strop a u konce jeskyně jsme nalezli další kešku. Při zapisování do deníku jsem si nad Plukovníkem všiml spícího netopýrka, kterého jsme naštěstí neprobudili.
Následoval návrat do Vyškova pro jednu kešku u kostelíka. Nejdřív se mi s bratrem ani nechtělo z auta s tím, že to bude další nudná městská rychlovka. Nakonec jsem ale přece jen vyběhl jenom v mikině a bratra nechal v autě samotného. Umíte si asi představit, jak divně vypadají 3 lidi motající se v 1 ráno kolem kostela. Podezřele jsme připadali i policii, a tak místo rychlovky u kostela jsem mokl jen v mikině asi půl hodiny, než nás policajti prolustrovali a nechali být…týden předtím totiž ten kostel někdo vykradl, tak doufám, že se nekradlo ve Vyškově i tuto noc, aby nebylo ňáký popotahování. Velký štěstí měl hlavně bratr, který si pro jistotu nebral vůbec občanku. Kešku u kostela jsme nakonec nenašli a nebýt policie, bylo by to další nudné městské hledání.
Následovaly další 2 kešky u 2 sakrální staveb blízko sebe, kde všechno proběhlo rychle a vydali jsme se na další kešku „hvězda“. Ta měla být schována na vrbě u rybníka. Byla to další z nočních kešek, takže nás navigovaly opět reflexní rýsováčky podél rozbláceného břehu rybníka. Za tmy, mlhy a deště opět místo s výbornou atmosférou. Ale za letního večera by mohlo být ještě hezčí. Nakonec jsme narazili na onu vrbu, která byla opravdu výzva. Bylo třeba se vyšplhat na 3,5m kmen, který neměl pořádný záchytný bod. Celé ztížené neustálým deštěm, mokrou kůrou a zablácenými boty. Naštěstí tu máme kanárka Gaspacha a dva siláky, kteří ho vyzvednou. Hodně pohodová keška…jen už bylo v botech sakra mokro, mikina taky nebyla zrovna suchá a byly už tak 2 hodiny ráno, takže bych byl už nejraději ve sprše a v posteli. Ale to nás čekala ještě cesta za poslední keškou „akta-X“.
Tam jsme si zase trochu zakufrovali, při couvání ťukli zadek autíčka, dali do těla tlumičům na panelovce a nakonec dorazili na místo, kde bylo několik (asi 12?) jakýchsi nádrží na vodu. Bez bližšího určení místa jsme už dost promrzlí rychle vzdali hledání a jeli domů.
Příjezd přesně v 04:00, rychlá sprcha na zahřátí a smytí „kanálu“, bláta a rychle do pelechu. Musím říct, že oproti už nudně se opakujícím pátkům v hospodě to byla příjemná změna. Trochu HC v podobě bláta, deště a samotných míst, poznání Vyškova s první zkušeností s policií a hlavně nádherný místa –jeskyně, kanál, jeskyně, vrba u rybníka. Určitě bych si to zas někdy dal a nebylo by špatné vymyslet i jiné večerní akce.
Díky Zdenále a Plukovníku;-)

PS: foťák jsme bohužel nechali doma, tak aspoň fotky z plukovníkova mobilu.

Probuzení

Poslední dobou mám strašnou radost. Začíná se něco dít...takové probuzení ze zimního spánku.
Před týdnem jsem byl na výborném turnaji, který dokážou udělat jen Spirit on Lemon (polský tým ze Sosnovce). Organizačně fakt paráda, zahrál jsem si bez starostí za tým FrDenda, takže kvalita hry taky dost jinde než jsem zvyklý. No a večírek...téma: šedesátky. Protože jsem nic neměl (a ani bych to do batohu už nepobral), půjčil jsem si krásné šaty od Áji a byla prdel. Každý si fotil můj chlupatý dekolt, všichni se mnou chtěli tancovat (i rakouský homosexuál)...no to se jen tak nezažije:D
Hned po návratu z turnaje mě čekala v Brně kruhová akce energetiků...to co předvedla spolužačka se nedá popsat, to se musí zažít:D (ale to jsem ještě netušil, že to kamarádky ve čtvrtek překonají). Ve středu jsem byl pozván na veterinární večírek. Taky dobrá akcička, kde jsem si úžíval poměru asi 6:1 holek na chlapa:p moc příjemné:)) škoda jen, že jsem šel v nejlepším kupovat pivo a řada byla na 45min. No a čtvrtek... šel jsem na koncert velice zajímavé skupinky z Nového Zélandu. Ovšem zážitek z koncertu naprosto přebily kamarádky, které se rozstřelily z rumů. Místo klíčů vzít tyčinku Mars, rozbalit ji, kousek utrhnout a začít odemykat... to je vážně úlet:)))) V pátek jsem šel na narozeniny v Kamence...velice kultovní místo:) Příjemná zábava, ňáký to pivíčko, panáček...pak cesta domů, další pivíčko (už ani nevím co jsem bratrovi všechno nakecal, ale kecal jsem hodně). Víkend byl už čistě odpočinkovej. Po této rekapitulaci týdne se už nedivím, kam sakra zmizely ty peníze.
Teď je tu březen, v plánu je za 14 dní turnaj v Bratislavě, za 3 týdny jsem se rozhodl jet na akci Brontosaurů, kde se bude vysazovat živý model lužního lesa a vytvářet jezírka. Na podobnou akci jsem se hodně dlouho dokopával, protože mě fakt zajímají ti lidi a ta atmosféra těchto akcí. Nechám se překvapit. No a na vyplnění posledního volného víkendu chystám, nejen pro můj tým, výlet přes Pálavu s prohlídkou Mikulova. Druhý den možná kola, Lednice-Valtice a okolí.
No a v dubnu je to už co víkend to frisbee:) Mám z toho radost, že se opravdu pořád něco děje. I když bych byl rád, kdyby do programu víc zapadali staří známí, víc kultury (na což už nejsou peníze) a víc školy... Ale naklonovat se vážně nedá a ani bych to asi nechtěl. Tak se mějte hezky, počasí už tomu začíná přát;-)

krize

Nakonec jsem neodolal a taky se k tomu tématu trochu vyjádřím.

Když jsem z laického pohledu sledoval tuto ekonomickou záležitost, všiml jsem si jedné zajímavé věci. Příčina krize byla vyvolaná nedůvěrou a následně poklesem spotřeby, takže firmy reagovaly propouštěním zaměstnanců a tím narušily rozpočty domácností, což mělo opět vliv na pokles spotřeby. Jak jsem sledoval ten pád ekonomiky, uvědomil jsem si, že tohle mají v podstatě za cíl všichni, kteří hlásají udržitelný rozvoj-omezení spotřeby. Tady jde vidět, že toho lidi momentálně nejsou schopni a pokud něco takového nastane, označují to za krizi.

Současný ekonomický systém je založený na nadbytečné spotřebě nepotřebných věcí a mě by vážně zajímalo, co by se stalo, kdyby lidi najednou začali kupovat jen ty potřebné věci a tlačili výrobce k životnosti produktů. Všechny současné recepty na řešení krize jsou především na podporu neudržitelného konzumu, podpory nákupu nových věcí, i kdy staré ještě slouží. Je to opravdu zvláštní svět ve kterém žijeme…plný paradoxů…

A na závěr doporučuji jedno video k zamyšlení.

http://video.google.com/videoplay?docid=8527248226048886347&ei=RiaUSb-OIpeg2wLztqi3Cw&q=Story+of+Stuff+in+czech&hl=en

To se vážně nedá

Čtyři roky na střední, kde jsme ve třídě neměli jedinou slečnu. Potom VUT, kde na strojní fakultě taky zrovna nerostou. Tak jak se sakra mohlo stát, že na dnešní zkoušku, kde bylo přihlášených 12 lidí přišly 4 krásné slečny. Jak se pak má člověk sakra soustředit... to vážně nejde...sakra
A se školou souvisí další věc. Je 9:20 a já si liju metaxu...sám na koleji. No není to už trochu moc. Měli by dávat na přihlášky do škol: "Ministerstvo zdravotnictví varuje! Školy způsobují deprese a dělají z lidí alkoholiky!"

Osobní informace

Nedávno jsem si ověřil, jak snadné je o doposud neznámém člověku zjistit spoustu informací, které jsou často osobního rázu.
Kontaktovala mě přes mail jedna holčina. Na mailu se podepsala a věděl jsem o ní už jen jednu oblast zájmu, kvůli které mi psala. Stačilo dát do vyhledávače její jméno, zjistil jsem, že je registrovaná v jedné organizaci. Tam se člověk dočetl místo bydliště. Protože znám z té organizace další 3 lidi (2 dokonce ze stejného města), zkusil jsem se poptat u nich, jestli ji náhodou neznají. Všichni 3 znali. Od každého jsem se dověděl o té slečně ňákou věc a během 15 min od přečtení mailu jsem už o ní věděl: Jméno, město, věk,že už nestuduje-tedy pracuje, koníčky, měl jsem její fotku. Dál jsem už raději nepokračoval, protože mě to docela zaskočilo. Uvědomil jsem si, že o mě se dá zjistit prakticky úplně všechno. Na blog jsem v dřívějších dobách psal snad všechno co mě zrovna napadlo, moje fotky jsou absolutně veřejné, rok narození není problém zjisti, škola, bydliště, koníčky...celý můj život pro všechny úplně na dlani. Neměl bych být tedy trochu paranoidní a trochu informace o mě chránit? Znamenalo by to smazání blogů, odhlášení z různých chatů, facebooků... To se mi ale vůbec nechce (pokud jde o blogy).
Každopádně mi teď bude víc v hlavě šrotovat, kdo, proč a jak by mohl někdo zneužít má "veřejná" data.

Halové mistrovství frisbee Brno

Tak se stavte;-)

Zajatec

Připadám si čím dál víc jako zajatec současné kultury/společnosti. Nejhorší na tom je, že nevěřím v osvobození...jen se naučit v zajetí žít.
Pravděpodobně procházím další existenční krizí. Je to tím časem na přemýšlení, který o zkouškovým mám. Má cenu se to všechno učit? Opravdu to chci dělat. Proč dělám všechny ty věci, které jsou proti mému přesvědčení... jen proto, protože je tak nastavená kultura, která jednotlivci nedá moc šancí odporovat. Dokážu najít způsob života, abych byl v osobní harmonii? Zdánlivě jsem v ní celou dobu byl, ale když má člověk čas na přemýšlení, uvědomí si, že je to jen umění žít v zajetí kultury, využívat co nabízí a myslet si, že je vlastně v pohodě.
Není potom lepší být v pohodě, nedávat prostor k přílišnému přemýšlení a prostě žít ten náš krátký čas? Být trochu sobecký...vždyť ostatní jsou mnohem větší sobci. Proč bych si to pro sebe taky nedopřál.
Zvláštní kde se v člověku bere touha měnit svět k lepšímu. Já touto nemocí trpím snad od narození. A stále se nedovedu smířit s tím, že na to prostě nemám. Tahle marná touha je asi hlavním motivem, proč jsem ještě na škole.